Objev intenzivního přenosu tepla

Spolu se synem jsme publikovali poznatek, že kromě přenosu tepla vedením, prouděním a sáláním existuje velmi intenzivní přenos tepla rozvlněním teplonosného prostředí, při němž je všechno přivedené teplo přenášeno do dané vzdálenosti s daným teplotní spádem, určeným vlastnostmi vlny. Pokud ale není kam odvádět teplo, mohou vznikat škody.

V Poldovce jsem vyřešil řadu podnikových úkolů technického rozvoje, které jsem uvedl jako příklady při publikaci tohoto objevu:

1/ Fluidní kotel

Spolu s kolegy z ČSAV, z Energetiky Poldi, VŠ Báňské a Vítkovic jsme vyvinuli nejprve model o výkonu 100 kW a provozně jsme ověřili v té době největší kotel 3MW s fluidním ohništěm, pod nímž byla nefluidní vrstva. V poddimenzovaných trubkách přívodu spalovacího vzduchu pod nefluidní vrstvu a do fluidní vrstvy vznikaly tlakové a proudové vlny: během tvorby bubliny ve fluidní vrstvě byl přívod vzduchu pod fluidní vrstvu průchodný a odpor nefluidní vrstvy byl větší než odpor v trubce.  Při rozpadu bubliny se průtok vzduchu do fluidní vrstvy podstatně omezil a podstatně stoupl průtok vzduchu pod nefluidní vrstvu. Nefluidní vrstvou stoupala vodorovná vrstvička bohatě provzdušněného popela, tedy vlna, ve které padaly částice popela dolů, a provzdušněná vlna stoupala vzhůru. Tato vlna přenášela energii v rovině vektoru druhé mocniny své rychlosti, tedy vodorovně do trubek. Tím se s tolerancí 10 °C samovolně regulovala spalovací teplota vymezená podílem vzduchu vedeného přímo pod fluidní vrstvu, tedy dvojicí vnějších armatur. Ukázalo se, že intenzita přenosu tepla je podstatně vyšší než jsme předpokládali podle měření prostupu tepla z fluidní vrstvy, podle něhož jsme navrhli 4 trubky, jejichž plocha byla 2,4 % plochy modernizovaného kotle a odváděla polovinu ze zdvojnásobeného výkonu. Množství dodaného tepla tedy odváděla jen jedna z trubek. Přesto, že v nefluidní vrstvě se vytvořil strmý teplotní spád a kolem trubek byla teplota blízká kotelní vodě při 1 MPa, ve fluidní vrstvě nepřekročila teplota 500 °C a použité trubky se používají pro přehříváky kotlů 10 MPa, 550 °C, tři ze čtyř trubek vlastní vahou klesly pod úroveň, kde nebylo odváděno teplo. Hybnost vlny se tedy přičítala k teplotnímu spádu a energie vlny pulsně ohřívala trubky nad teplotu plastické deformace. Bylo tedy nutno zajistit stejně intenzivní přenos tepla i uvnitř kotlových trubek.

2/ Kalící stroj

Spolu s kolegy z Nástrojovny Poldi jsme vyvinuli kalící stroj na oškrty pro sbíjecí kladiva.

Při kalení vzduchem je pro požadovanou vysokou intenzitu přenosu tepla obvykle používáno turbulentní proudění vzduchu. V našem stroji jsme přiváděli chladící vzduch soustavou trubek s tryskami kolem 0,5 mm směrovaný podle požadované tvrdosti na hlavu, nákružek, dřík a špičku oškrtu. Při neuvěřitelně nízkém tlaku v trubkách mezi 5 až 10 Pa vystupovaly z trysek laminární proudy vzduchu, které bylo možno hmatem zjistit. Tyto proudy vzduchu interakcí se žhavou ocelí vyvolaly vznik vln odnášejících teplo, které bylo možno v okolí identifikovat jako teplé vlnoplochy o průměru cca 20 cm odpovídající délce oškrtu. Využívání tohoto objevu představuje oproti obvyklé technologii obrovskou úsporu energie.

3/ Impulsní hořáky Koncem 20. století byly v průmyslových pecích běžně používány impulsní hořáky. Zadání mého úkolu požadovalo zjistit příčinu a odstranit propalování zdiva u hlubinných pecí s impulsním hořákem.

Při jednom provozním režimu hořáku, kdy plyn i vzduch vystupovaly ze souosých trysek rychlostí řádu 100 m/s připomínal vodorovný plamen v horní části pece plamen svíčky. Špička plamene se dotýkala termočlánku, který měřil teplotu v peci a reguloval dodávku tepla. V souladu s výše uvedenou definicí objevu předával plamen teplo jen v okruhu cca 1 m, kde tavil hlavy ingotů a tavil šamotové zdivo víka pece. To je dokladem, že v rozporu s obvyklými výpočty vznikala plasma, která tavila povrch a odlipovala 5 cm vrstvy zdánlivě nepoškozených cihel prohnutých do oblouku.

Při základním provozním režimu navíc vzduch z hořáku vystupoval šikmo skloněnými tryskami, takže plamen rotoval. I když hořel jen v horní části pece, rovnoměrně ohříval celý obsah pece, Zajímavé bylo, že termočlánek ofukovaný špičkou plamene měřil teplotu o 130 °C nižší, než byla teplota ingotů měřená buď pyrometrem se žhaveným vláknem, nebo podle barevné stupnice POLDI. Digitální pyrometr ve válcovně bylo nutno cejchovat pro čtyři různé typy ocelí. Technolog se nesměl dozvědět, že valcíři určují teplotu podle barvy. Každý desátý člověk umí rozlišit barvu s tolerancí 1 °C.

Po úpravě byla část spalovacího vzduchu při sníženém výkonu přiváděna do šikmo skloněných trysek, ale změnil se teplotní spád na 150 °C, takže termočlánek ohříval ocel o dalších 20°C. Tento rozdíl bylo nutno zadat do programu počítače.

Ušlechtilou ocel není dovoleno ohřívat rychle, aby se teplo, s ohledem na nízkou tepelnou vodivost austenitické oceli, stačilo šířit ocelí a ocel nepraskala. V případě impulsního hořáku ocel přijímala všechno přivedené teplo bez ohledu na to, zda v peci bylo všech 8 ingotů nebo jen jeden. V ingotech se posouval uvedený teplotní spád určený vlastnostmi hořáku: povrch okují, povrch oceli, teplota rekrystalizace, střed oceli, dokud se celý ingot neprohřál.

V souvislosti s přechodem na zemní plyn vyřešili kolegové oceláři vytápění tavící pece (impulsním) olejovým hořákem.

Původní siemens-martinská pec skoro 200 let spalovala generátorový plyn vyrobený s téměř 100% účinností zplynováním černého uhlí vzduchem a vodní parou v nízkotlakých generátorech. Plyn obsahující vodní páru, dehet a další uhlovodíky byl veden izolovaným potrubím do regenerátoru pece, kde vodou a odpadním teplem byly uhlovodíky štěpeny na vodík a kysličník uhelnatý. V regenerátoru tedy byla většina odpadního tepla SM pece předána vzduchu a plynu. Po zrušení plynových generátorů olejový (impulsní) hořák sice zvýšil intenzitu přenosu tepla, ale za cenu propalování pece, tedy zkrácení cyklu mezi opravami. Obdobně odpadní teplo bylo v regenerátoru využito jen z poloviny.

4/ Přenos tepla z vodní hladiny

Dostal jsem za úkol vyvinout bazén pro moření souprav na implantáty kyčelních kloubů v drastické směsi kyselin. Spolu s kolegy ze SVÚM Praha jsme navrhli zalít do stěn topnou mřížku pro napětí 3 x 24/48 V. Podle literatury neexistují podklady na sestavení vzorce pro výpočet. Provedl jsem rozsáhlé měření.

Nad hladinou modelu i nad hladinou bazénů v mořírně byly obláčky mlhy. Měl jsem tedy množinový diagram pro výpočet. V obláčku docházelo k adiabatické expanzi vodní páry odpařené na hladině a vykonanou práci odnesla do okolí vlna z prostoru nad obláčkem. Bylo to jednoduché. Naměřené hodnoty jsem vynesl do grafu závislosti spotřeby energie na tlaku vodní páry nad hladinou a získanou přímku jsem extrapoloval pro požadovanou teplotu. Toto, ale podstatně přesnější měření přede mnou provedli autoři tabulek a diagramů vodní páry.

5/ Jak zalévat zahradu

Naši předkové nám doporučují zalévat zahradu večer. Pokračujme v řešení předchozí úlohy zobrazené na množinovém diagramu. Vlna poté, co opustí obláček mlhy po expanzi, tedy v podtlakové půlvlně, se o půl periody později podle principu akce a reakce vrací v přetlakové půlvlně. Protože každý plyn ve směsi se chová, jakoby tam ostatní plyny nebyly, vrací se jednotkové množství vodní páry náležející vlně, z okolního vzduchu zpět po kompresi, a smíchá se s vodní parou v průhledné zóně vedle obláčku. Ta v rovině vektoru druhé mocniny rychlosti expandující páry přijala expanzní práci, a má znovu tlak nasycené páry nad hladinou. Nad hladinou tedy stoupl tlak vodní páry, která tu kondenzuje.

Po týdenním suchu v parném létě se můžeme přesvědčit, že po zalití dávkou vody 0,7 l/m2 je půda zvlčená jen do hloubky 3 mm, ale že celou noc voda ze vzduchu kondenzovala, takže zvlhčila půdu do hloubky cca 15 cm.

6/ Elektrárna Temelín

Podle zpráv z denního tisku kmital při uvádění do provozu parovod přehřáté páry mezi výměníkem tepla a turbínou. Docházelo k poškození regulačních armatur a turbína nebyla funkční. Poté, co jsem Dr. Drábovou informoval, že je nutno uměle změnit frekvenci vln ve výměníku tepla, aby vzniklá vlna se nepřičítala k hybnosti a energii přehřáté páry, pracuje elektrárna Temelín bez problémů.

7/ Magnetohydrodynamický jev

V době uvolnění cenzury za vlády J. Andropova jsem našel článeček s definicí bezztrátové přímé přeměny tepla na elektřinu.

Atomové elektrárny mají konstantní výkon. Fotovoltaické potřebují sluníčko a větrné v roce způsobily 2x v roce 2008 rozpad evropské elektrovodné sítě. Rozdíly kryjí uhelné elektrárny, které při jmenovitém výkonu přemění teplo na elektřinu s účinností 40 %, ale při denních výkyvech v pohotovostním režimu žerou uhlí a fixní náklady. Jak elegantní by byl magnetohydrodynamický generátor napájený například elektrolytickým vodíkem a kyslíkem z plynojemů nebo jakýmkoliv plynným či kapalným palivem.

Ultrafiltry

Moje diplomová práce na VŠCHT z hydrobiologie řešila vývoj ultrafiltrů.

Zadání požadovalo vyrobit ultrafiltry buď průhledné, aby na nich bylo možno pod mikroskopem počítat mikroorganizmy nebo bez dusíku, aby bylo možno určit obsah dusíku v zachycených mikroorganizmech.

Osvědčil se průhledný ultrafiltr z laku na opravy cyklostylových blan. Bohužel výrobce změnil technologii a podle podkladů výrobce se mi filtr vlastní výroby nepodařil.

Celofán má velmi jemné póry a proto byly nutné vysoké tlaky řádu 0,1 MPa. Byl plně funkční, splnil zadání. Byl průhledný a bez dusíku. Asi by bylo užitečné s celofánovým ultrafiltrem kontrolovat vzorky vody u koncových uživatelů vodovodu a pak pod mikroskopem určit druhy mikroorganizmů a jejich počet.

Přílohou diplomové práce byly dva československé patenty:

1/ Ultrafiltr z PVC. Splnil zadání, byl plně funkční, oproti zahraničním komerčním ultrafiltrům z nitrocelulózy měl širší rozptyl velikosti pórů.

2/ Aparatura pro průmyslovou ultrafiltraci. Vodou propustná hadice, do které je vložen ultrafiltr. Konkrétně celofán. Navštívili mne pánové z ČSAV, kteří připravovali cestu Hanzelky a Zikmunda a potřebovali vědět jak vyrobit pitnou vodu. Za socialismu bylo pro studenta absurdní zajistit výrobu asi metr dlouhé obdoby hasičské hadice z bavlny. Na vodovodním kohoutku jsem nastavil malý průtok vody a rukou jsem přidržel kus celofánu. Tím se vytvořila koule o průměru asi 20 cm, ze které tekla filtrovaná voda. Jak si pánové H+Z vyráběli pitnou vodu, jsem se nedozvěděl.

Bylo by užitečné, aby vodárny kontrolovaly vodu na celofánu. V potrubí žijí mikroorganizmy, většinou neškodné, ale smrdí. V teplé vodě žije legionela, častěji E-Coli infikovaná nanobakteriemi.

Moje laboratorní vybavení neumožňovalo změřit póry celofánu. Předpokládám, že je reálné vyrobit celofán nebo jiný utrafiltr, jehož póry by byly větší než molekula vody, ale menší než molekula soli obalená molekulami vody. Po létech jsem se dozvěděl princip odsolování mořské vody, jehož autoři asi vycházeli z mého patentu.

Patent představuje publikaci, u níž je ověřena Úřadem novost a díky uspořádání patentové knihovny je k dispozici zájemcům o práci v daném oboru. Myšlenka obsažená v patentu tedy nezmizí spolu s diplomovou prací v archivu nebo při publikaci v časopise uprostřed hory časopisů v knihovně.

Model kinetické teorie tepla

Nezpochybnitelně prokázaná kinetická teorie tepla vysvětlila podstatu tepla jako výměnu hybnosti při srážkách kmitajících atomů (definice teploty a teplotního spádu) a zároveň výměnu kinetické energie (definice tepla a přenos tepla).

To vyvrátilo starší výklad, podle něhož teplo přenáší fluidum. Autoři neřešili příčinu kmitavého pohybu atomů a ani spor řeckých filozofů zda fluidum je hmotná nebo nehmotná příčina kmitavého pohybu atomů.

V souvislosti s vývojem fluidního kotle jsem měl možnost si prohlédnout proplyněnou vrstvu sypké hmoty v trubici JS 50 podavače paliva do malého kotle, v kotli o jmenovitém výkonu 100 kW, v kotli 3 MW a uvnitř rotujícího síta.

Dávkou vzduchu přivedeného na dno sifonu bylo možno regulovat provzdušnění sypké hmoty ve skleněné trubici od nuly, kdy částice byly nehybné po minimum, kdy kmitající částice byly obtékány vzduchem, což byl model tuhé fáze hmoty, po maximum, kdy dispergující vzduch obklopil jednotlivá zrna, která měla úplnou volnost pohybu, což byl model kapalné fáze. Nad vrstvou poletovaly jednotlivé částice, což byl model plynné fáze hmoty. Tyto částice, bez zjevného důvodu náhle měnily směr svého pohybu. Při poruše hadičky do podavače pronikly z ohniště žhavé částice obalené vrstvičkou žlutě svítícího plynu. Žhavé částice volně procházely „tuhou“ nebo „kapalnou“ fází. Po návratu pronikly do hloubky cca 5 cm. Tam některé zchladly a vytvořily nemísitelnou vrstvičku popela nebo pokračovaly vzhůru, kde poletovaly podle stejných zákonitostí jako studené částice, ale rychleji. To byl model plasmy.

Na vrstvě částic různé barvy, velikosti, tvaru atd. bylo možno pozorovat obecně platné zákonitosti jako je difuze, nemísitelné a částečně mísitelné kapaliny, fázové rovnováhy, viskozitu atd. Při spalování olejů vznikl dokonalý model mýdlové bubliny.

Když jsem chodil ve velkém kotli, po vrstvě provzdušněného keramzitu, našel jsem tak zvanou přeměnu 1. stupně, která například u plastů představuje hranici, pod níž je plast pružný a nad ní je tvárný.

Nad rotujícím sítem  vznikl dokonalý model mořské vody.

Odsíření spalin

Kolem roku 1968 jsme spolu se Z. Šírem řešili základní výzkum odsíření spalin. Zadání požadovalo použít chvaletické flotační odpady, což je největší světové ložisko nejbohatší manganové rudy s obsahem až 10 % manganu ve formě uhličitanu a až 10 % P2O5 ve formě fosforečnanu železnatého.

Zjistili jsme, že meziproduktem odsíření je nejprve kyselina dithioničitá, která se dále oxiduje s podmínkou překročení kritické teploty na kyselinu dithionovou. Ta se dále teplem rozkládá na kysličník siřičitý a kyselinu sírovou. S podmínkou dodržení optimální teploty bylo tedy možno produkovat buď sůl kyseliny dithioničité nebo kyseliny dithionové mírně znečištěnou kyselinou sírovou nebo sůl kyseliny sírové. Mohly vznikat i volné kyseliny, ale za cenu snížené účinnosti odsíření.

Vyřešili jsme dosud neznámé, jednoduché dělení manganového koncentrátu od fosforečného hnojiva.

Vyhodnocením velkého množství pokusů jsme našli poměrně výrazný vliv styku plynu a kapaliny Nakonec jsme našli téměř přímkovou závislost účinnosti proti podílu objemu přivedeného plynného kysličníku siřičitého k objemu vody za hodinu. Tato přímka protínala při dostatečně nízké vstupní koncentraci SO2 v posledním odsiřovacím stupni čáru stoprocentní účinnosti.

Z praxe víme, že například neodsířené spaliny z elektrárny Mělník chránily mělnické vinice před plísněmi, kyselé deště z odsířených elektráren způsobují prakticky po celé republice plísně a kapky kyseliny propalují listy rostlin. V Jizerských horách i po odsíření elektráren hynou stromy.

Podle M. Rosenbauma (ústní sdělení 1980) je vteřina, tedy časová jednotka a také vteřina, jednotka úhlu pootočení Země, jednotkové přirozené číslo: Počítáme-li obláčky dýmu nad komínem nebo obláčky mlhy nad netěsným parovodem, nikdy jich nenapočítáme 60 za minutu, ale pamatujeme si, proč jsme zbývající obláčky nepočítali.

Každý obláček je dokladem, že v tom okamžiku na hlavě komína adiabaticky expandovala vodní pára do tlaku v okolí. Expanzní práci pak odnese praporec dýmu. Podle principu akce a reakce se tato vlna jako ideálně vratný děj šíří komínem. Při tom v podtlakové půlperiodě je podkročen rosný bod a v mikrokapičkách vody se rozpustí zbytkový kysličník siřičitý. To je nejdokonalejší styk kapaliny a plynu. V následné přetlakové půlperiodě se roztok kysličníku siřičitého oxiduje na málo známou kyselinu dithinovou, plyn bez chuti a zápachu, který je praporcem dýmu odnášen až sto kilometrů daleko a tam je deštěm, mrholením a mlhou vymýván. Kyselina dithionové pak nevratně vymývá z půdy kationty a hnojiva. Poleptá naše průdušky, způsobuje plísně alergie atd.

Suché odsíření spalin

Řada elektráren s fluidním kotlem při dvojnásobném přebytku vápence pracuje účinností až 90 % zachyceného SO2. Vynásobíme-li ale obrovské množství spáleného uhlí dvěma procenty síry v uhlí a deseti procenty zbytku SO2 ve spalinách je to obrovské číslo. Ve spalinách fluidního kotle je také vodní pára. Sice v menším množství, zato frekvence vln v komíně je určena frekvencí rozpadu bublin v ohništi a výsledná produkce kyseliny dithionové je stejná jako v předchozím případě.

Do nejmenované elektrárny denně jezdil velký počet cisteren s mletým vápencem, ale v širokém okolí na listech rostlin vznikaly černé skvrny o průměru 5 až 10 mm propálené kapkami kyseliny a velmi často se vyskytovaly plísně.

Katalytické spalování

Když jsme vyvíjeli fluidní kotel, kolega J. Beránek řešil státní výzkumný úkol spalování goudronů, tedy sulfonových kyselin vzniklých při rafinaci mazacích olejů kyselinou sírovou v Petrochemě Dubová. Pyrosíran vápenatý má nízkou teplotu tání a tedy se mu fluidní vrstva roztavila.

Američané na to šli chytře. Vzniklý odpad zneutralizovali a sodnou sůl, tedy saponát, přejmenovali na prací prášek, který rozvážejí do celého světa a prodávají za nemravnou cenu. Vyvinuli automatickou pračku, která nezměkčuje vodu solí za 3 Kč/kg, ale prací roztok namísto odstředění zřeďuje, takže v ní nelze prát levnějším mýdlem. Ekologičtí aktivisté dbají na to, abychom si nemohli koupit fosfát na změkčení vody, který je obsažen v pracím prášku.

Já jsem dostal za úkol řešit podnikový výzkumný úkol – postřikovat haldu odpadem z Astridu Zásmuky. Tento odpad obsahoval třetinu sušiny a v sušině třetinu chloridu hlinitého, třetinu síranu sodného a třetinu a naftyl sulfonanu sodného. Tento saponát se používá jako šampón na vlasy. Ve vodě je stejně jako ostatní saponáty pro ryby jedovatý nad 0,1 mg/l (stejně jako nejznámější jed kyanid draselný). V kyselém prostředí, například vedle chloridu hlinitého, je ještě 10x jedovatější. Při dermatologických testech je nezávadný, protože saponáty jsou v přírodě běžné v řadě léčivých rostlin a všechno živé má ve svém genetickém programu zákaz odbourávat saponáty v kyslíkatém prostředí. Není prokázáno, že občas některá buňka tuto genetickou informaci ztratí a saponát, který podle reklamy nosíme na prádle jako šedý nános, rozloží na kyselinu sírovou, která buňku zničí plus na rakovinotvornou aromatickou sloučeninu. Pak marně přemýšlíme, proč roste četnost alergií.

Vyzkoušel jsem katalytické spalování tohoto odpadu ve fluidním kotli. Byli jsme překvapení, že ve spalinách byla kromě popílku z přidaného uhlí, jen prášková soda, ale ani stopy škodlivin. Vysvětlení je jednoduché. Nahlédneme-li do tabulek rovnovážných konstant pro různé chemické reakce, zjistíme, že při obvyklé technologii spalování se palivo štěpí na obtížně hořlavé meziprodukty: koks, uhlovodíky dehtové a benzolové řady, metan a kysličník uhelnatý. Pokud je ve spalovacím prostoru poměr vody k uhlíku 2 : 1, nemůže vznikat jiný meziprodukt hoření než kysličník uhličitý plus vodík, který shoří s vysokou rychlostí a vrací se do reakce jako katalyzátor. Chceme li za studena vyrobit sůl z kyselinotvorného a zásadotvorného kysličníku, obvykle přidáváme vodu. Nemělo nás překvapit, že i za tepla je pro reakci síry, chloru, fluoru, arsenu atd. s křemíkem a hliníkem v popelu potřebná voda. Podle rovnovážné konstanty je pro syntézu kysličníku dusnatého a jeho štěpení vodní parou pod 700 °C rovnováha posunuta ve prospěch štěpení kysličníku dusnatého.

Technologii přiměšování vodní páry, respektive vody do spalovacího prostoru jsem doporučil řadě elektráren, nejprve nejmenované elektrárně. Krátce nato do této elektrárny přestaly jezdit cisterny s mletým vápencem a nejen na mé zahradě pominuly kyselé deště a klesla četnost plísní.

Spalovna odpadů. Fluidní kotel s technologií katalytického spalování je sériový výrobek. Tím odpadá nákladné čištění spalin. Pro malé spalovny by byla turbína nehospodárná. Je rozumnější vyrábět elektřinu za parním strojem. Bylo by nejrozumnější kondenzační teplo, tedy vzdušinu o teplotě cca 20 °C vést do skleníku. Spaliny budou mít obsah prachu na úrovni elektráren. Ověřili jsme jednoduché chlazení na rosný bod nastřikováním vody do potrubí. Ověřili jsme Venturyho pračku, která by posloužila jako druhý stupeň odlučování prachu. Pak se také nabízí vytápět spalinami skleník. Pro odstranění stopových zbytků nečistot, je vhodné část skleníku vyhradit pro výrobu řas. V tom případě by bylo možno ve Venturyho trubici odlučovat stopové zbytky nečistot na řasách, kde adsorpční povrch řas zajistí vysokou účinnost odlučování i plynných nečistot. Odstředivku na obdobné biologické kaly jsem provozně ověřil. Stávající skládky je vhodné zakrýt a ohřát na 50 °C, kdy stoupá produkce metanu.

Stavební hmoty ze strusky a popílku

Pražsko železářská společnost vyráběla z odpadu vápenných pecí, tedy z drobnozrnného páleného vápna a z vysokopecní strusky vynikající bílé cihly.

Spolu s V. Zelníčkem jsme vyvíjeli tvárnice suchého zdění z elektrárenské strusky a popílku. Výsledná hmota měla objemovou hmotnost jen 1 kg/dm3 a tomu odpovídající výborné tepelně izolační vlastnosti. Protože jsme použili jen vápno a ne cement, obsahující také uran, tvárnice vyhovovaly i z hlediska protiradiační ochrany. Pevnost měly jako tvárnice odpovídající nízkopodlažním domům, ale namočením do nasyceného roztoku vápna ve vodě (při 20 °C = 2 g/l) se pevnost zdvojnásobila. Bohužel vývoj jsme nedokončili s tím, že už v základním provedení by měly mít tvárnice pevnost na úrovni pálených cihel a při síle zdi 30 cm tepelně izolační vlastnosti na úrovni současné normy.

Tradice

Na tomto místě je nutno připomenout, že tradice firmy není jen logo, které 150 let visí na vratech, ale drobné zkušenosti našich předků, které si předáváme při náhodných rozhovorech.

Tvárnice: Příkladem je 100 let stará zkušenost drobných stavebníků, kteří si vyráběli tvárnice, že škvára musí ležet rok na dešti, i když tehdy nevěděli, že tím se ze škváry vymývá rádium.

Měření teploty oceli Jiný příklad byl můj úkol technického rozvoje, abych obnovil zašlou slávu jednoho výrobku. Obešel jsem všechna pracoviště a nakonec jsem našel bývalého předního valcíře, který mi řekl, jakou barvu měl polotovar před posledním průchodem válci. Ukázalo se ale, že podle kontrolního pyrometru je nutno ocejchovat moderní pyrometr.

Ocel POLDI anticorro v ČSN označovaná značkou AK. Byla vyřazena z výrobního programu v roce 1948. Obsahovala 9 % niklu, a byla stabilizovaná molybdenem nebo titanem. Po mechanickém tváření za studena nad mez průtažnosti měla extrémně vysokou pevnost na úrovni nástrojových oceli. Má dobrou korozní odolnost. Je vhodná pro hluboké teploty po teplotu kapalného dusíku. Poldovka vyvinula oboustranně kalibrované svařované trubky, kde po mechanickém tváření za studena je koeficient svaru 1. Tyto trubky jsou tedy podstatně levnějším ekvivalentem bezešvých trubek. V porovnání s ocelí AKVS používanou pro hluboké teploty má tato ocel podstatně vyšší pevnost a je levnější. Je vhodnější i ve srovnání s běžnými značkami konstrukčních ocelí.

Parní lokomotivy: Nemělo by se zapomenout ani na škodováckou kondenzační parní lokomotivu z padesátých let, která na sovětské železnici úspěšně konkurovala elektrickým lokomotivám. Má výhodnější kroutící moment, takže se rozjede i s podstatně těžším nákladem. Elektrárny tam tehdy vyrobily proud jen se stejnou účinností a na současné faktuře za elektřinu vidíme vysokou cenu zahrnující náklady na rozvodnou síť a ztráty při přenosu.

Osmotický tlak: Naše babičky nám na drobné spáleniny doporučovaly sůl: spálenina 1. stupně nezčervená, puchýř uschne a jako povlak usnadní hojení. Prof. V. Sládeček nám předvedl, jak zrnko soli pod mikroskopem odsaje z okolních bakterií a řas vodu a zvýšená koncentrace soli uvnitř buňky buňku zabije. Obdobně sůl vysuší a dezinfikuje poraněnou tkáň. Ruští legionáři se léčili solí. Sůl nebo jedlá soda je vhodný pomocný prostředek při léčbě paradentózy trojicí homeopatik. Němečtí vojáci měli na obvazovém balíčku práškový sulfonamid. Zapomnělo se, že léčil nejen baktericidními účinky, ale také na principu osmotického tlaku.

Katalytické spalování v autech: Počátkem 20. století, se u špičkových motorů v zájmu zvýšení oktanového čísla, přiměšovala ke spalovacímu vzduchu vodní pára. To se v současnosti používá pro potlačení tvorby kysličníků dusíku u lodních motorů. Kysličník dusnatý ochrnuje bičíkaté buňky v dýchacích cestách.

Parní stroje Velké parní stroje ve válcovnách a na dolech prokázaly právo na modernizaci. Výkon stroje byl regulován otáčkami. S teflonovým těsněním pístů chlazeným vodou, je možno parní stroj upravit až na parametry páry 550 °C, 10 MPa, pro výkony řádu desítek MW, samozřejmě s kondenzací. Úprava frekvence proudu je například u větrných elektráren běžná. Výhodou oproti turbíně je, že při těchto parametrech je vstupní část i stomegawattové turbíny miniaturní a klesá mechanická účinnost oproti parnímu stroji cca o 5 %. Obdobně v kondenzačním stupni u turbíny klesá účinnost cca o 5 % v důsledku tření kapiček vody o lopatky. Větší problém je u teplárenské turbíny. Při expanzi ze vstupního tlaku na tlak odpovídající teplotě topné páry pro horkovod odchází z turbíny vysoko přehřátá pára, která v turbíně neodevzdala celé množství práce. Klesá tedy termodynamická účinnost turbíny. Parní stroje normálně pracují i s kondenzací vody ve stroji.

Osvědčily se velké pístové motory spalující vysokopecní plyn. Spaliny ve spalinovém kotli vyráběly páru pro parní stroje válcovny. Při chlazení je možno vyrábět páru o atmosférickém tlaku a tu využít v kondenzačním stupni parního stroje.

Zajímavé téma k přemýšlení: V době přebytku elektřiny je možno elektrolyzovat vodu. Vodík a kyslík skladovat v plynojemech a komprimovat parním injektorem, aby spalovací teplota byla v obvyklých mezích. Motor pak bude vyfukovat páru, kterou může zpracovat parní stroj. Toto soustrojí by mělo pracovat s vyšší účinností než spalovací turbína na zemní plyn se spalinovým kotlem.

Bazény Ve slané vodě nemohou žít sladkovodní řasy ani jiná mikrozvířata. To sníží četnost dávek chloru a na zimu stačí, aby tam plavaly pet-lahve s pískem. Je divné, že prodejci bazénů nenabízejí hygienicky nezívadnou desinfekci germicidní zářivkou (UVC světlem).

Kapalný zemní plyn

Zpracoval jsem studii zkapalňování zemního plynu, jeho skladování v podchlazeném stavu a odpařování dusíkem. Nakonec jsem realizoval od studie, přes koncepční spolupráci na projektech a výstavbu ve spolupráci s několika firmami sklad propan butanu 2 X 1000 m3, injektorovou směšovací stanici propan butanu se vzduchem na směs zaměnitelnou za zemní plyn a nové plynovody.

Výroba vodíku V té době dodávala koksovna plyn do sítě svítiplynu. Je poměrně jednoduché konvertovat svítiplyn teplem a vodní parou na vodík zaměnitelný za zemní plyn. To by tehdy ale odporovalo politickým záměrům vytvořit energetickou závislost ČSSR na sovětské ropě a zemním plynu, na počátku dodávané za dumpingové ceny.

Pro srovnání Němci obsadili v roce 1939 české pohraničí, kde byly zásoby uhlí a možnost rozšíření chemických závodů. Pak Němci z Mostu a z Leuny roku 1941 zásobovali po železnici a loďmi od tankoviště na Vltavě, benzinem vysoce mechanizovanou armádu, letectvo a loďstvo. Po válce pak byla ČSR soběstačná, plynnými i kapalnými palivy.

Radioaktivní záření

Kdo má zájem, nechť se účastní exkurse ke školnímu atomovému rektoru ČVUT, kde se dozví vše o provozu, řízení, odpadech atd. Podívá se do reaktoru, kde jsou pod vodou uranové tyče a dosimetrem se přesvědčí, že reaktor září méně než třeba pytel cementu.

Před časem denní tisk publikoval aféru, že v části obce Vinařice u Kladna je epidemie rakoviny způsobená radioaktivním zářením haldy. Měření ukázalo, že je tam stejné zamoření radonem a dehtem ze spalování hnědého uhlí jako všude jinde.

V Česku je uran všude. Ten se rozkládá na radium a na radon. Rádium se z haldy vymývá deštěm a stéká k patě haldy a logicky také pod podlahu přilehlých domů. g záření je obvykle hluboko pod dovolenou hranicí. I radon naměřili v toleranci obvyklé i v jiných domech (bez protiradonové ochrany).

Mám zkušenosti se škvárobetonovými bloky z rynholecké škváry v mém bytě. Několik bloků má obsah radia vysoko nad normu, ale g záření v jednotlivých místnostech je ještě hluboko pod bezpečnou hranicí. Radon vystupující z dotyčných bloků vysoko překračoval normu, ale při krátkém poločase rozpadu, při socialisticky netěsných oknech a karmě v kuchyni byl ještě v normě.

Po roce 1990 jsem koupil ofsetovou tiskárnu, ale zařízení pro nasvěcování tiskových desek bylo příliš drahé. K tomu se hodil kufr, na který jsem položil tiskovou desku, film a přivázal sklo. Do kufru jsem vháněl vzduch vysavačem. Po několika letech byly tiskové desky lehce našedlé, jako kdybych je nechal na světle podstatně déle než obvykle. Ukázalo se, že kufr byl těžký a plný černého prášku. Je pravděpodobné, že to byl lehce radioaktivní izotop olova, vzniklý rozpadem radonu. To je plyn těžší než vzduch, který vyplní prostor pod úrovní oken a nelze ho vyvětrat.

A máme vysvětlení proč ve starých domech, kde z podlahy uniká radon, ale přestalo se topit v kamnech, která účinně odsávala vzduch od podlahy, se hromadí olovo, které září tak málo, že ho hygienici neměří. Tento problém vzniká i v panelácích, které jsou z vnější strany plynotěsně obložené polystyrénem a těsná plastová okna nepropustí ani radon hromadící se nad úrovní oken.

Homeopatičtí lékaři umějí z těla vyhnat těžké kovy a radioaktivní izotop olova. Umějí vyléčit i rakovinu způsobenou olovem, které se po desítky let hromadí v těle. Nedávno byly objeveny jako další významná příčina nejtěžších nemocí nanobakterie. Dovoluji si nabídnout léčbu nanobakterií trojicí homeopatik.

Léčbu homeopatiky blokují některé léky a antibiotika, která narušují imunitu. V polovině 20. století lékaři považovali za normální krevní tlak 100 plus věk. Dnes při krevním tlaku 140/90 torr, to je na dolní hranici dovolené tolerance, předepisují léky na vysoký krevní tlak. Ve výčtu jejich vedlejších účinků v příbalovém letáku je obvykle seznam příznaků onemocnění nanobakteriemi.

Kysličník uhličitý, nejen z elektráren snížil v potravním řetězci podíl radioaktivního izotopu uhlíku. Vadí to? Je to důvod proč víc solím (i sůl hodně září, ale vadí drdci).

Základy fyziky

Hertzův éter

Do gymnázia jsem chodil v době, kdy již neplatila německá cenzura, a ještě nezačala platit socialistická cenzura. Ve škole jsme se učili, že kromě vzduchu existuje ještě další dvojice plynů, která se jmenuje Hertzův éter. Éter vyplňuje celý vesmír a volně proudí našimi těly i Zemí. Pan arciděkan, později kardinál Trochta nekomentoval, že nositelem energie je hmota a ne nehmotné pole, ale při výkladu Bible zdůrazňoval, že přeměna energie na hmotu bylo jednorázové, nevratné rozhodnutí Boha a že žádný člověk to nemůže zopakovat.

Částice jednoho plynu je elektricky neutrální, polární sloučenina elektronu s pozitronem. Je schopna se před kladně nabitým tělesem řetězit do elektrických siločar, v nichž se pravidelně střídá elektron s pozitronem, a přenášet do okolního prostoru kladný elektrický proud. Od poloviny osmnáctého do třetiny dvacátého století nikdo netušil, že éter je dvousložkový plyn. Navrhuji proto v dalším textu označovat produkt anihilace elektronu s pozitronem, částici i plyn, názvem anihilon.

E. Fermi objevil ve třicátých letech 20. století druhou složku éteru, elektricky neutrální, polární sloučeninu druhé dvojice elektricky nabitých částic a nazval ji neutrino, což v italštině znamená malý neutron. My jsme ve škole pro tento plyn i částici používali srozumitelnější název graviton. Graviton je elektricky neutrální, polární sloučeninou kladné a záporné Fermiho částice. Tyto částice přímo působí svým nábojem na okolí do vzdálenosti jednoho Fermi. Podle analogie s elektrickou siločárou se i graviton řetězí do řetězce, který propojuje proton s elektronem nebo pozitron na elektrické siločáře s elektronem na magnetické siločáře. V tomto řetězci například každá kladná Fermiho částice působí do okruhu 1 Fermi dílem přenášeného náboje protonu, zatímco sousední záporná Fermiho částice působí do okruhu 1 Fermi přenášeným dílem náboje elektronu.

Učili jsme se, že tento dvousložkový plyn je schopen řetězení také do magnetických siločar, gravitačních siločar a světelného paprsku, jejichž strukturu jsme neznali. Se spolužáky jsme marně přemýšleli jak se polární graviton může řetězit do elektricky neutrálních gravitačních siločar. Učili jsme se, že elektron nebo pozitron při urychlování v elektronce připojuje do svého řetězce, obdoby elektrické siločáry (relativistický elektron nebo pozitron), polární graviton, pro jehož urychlení na rychlost blížící se rychlosti světla spotřebuje dodanou energii. Učili jsme se, že éter je nositelem elektromagnetických a gravitačních vln.

Elektrické siločáry

Ve škole jsme si pohráli s magnetickými siločárami zviditelněnými železnými pilinami a s elektrickými siločárami kolem elektricky nabitého hřebenu, který přitahoval útržky papíru.

Ve škole jsme si předvedli, jak P. Diviš ukázal císařovně Marii Terezii vynález bleskosvodu: My jsme se chytili za ruce a poslední se držel vodovodu. Pan profesor zatočil nevodivým kotoučem, který se třením elektricky nabíjel. Vzniklý kladný proud procházel kotoučem, drátem a kondenzátorem. První z našeho řetězu se bál přiblížit prst k jiskřišti leydenské lahve a přesvědčil se, že kladný elektrický proud teče také po elektrické siločáře vzduchem a dál našimi těly do uzemnění.

Kolem roku 1960 bylo roztomilé, když si dívenka svlékala silonovou košilku. K té se přilepily vlasy a třením vznikal elektrický proud. V rovině vektoru druhé mocniny rychlosti košilky vznikaly například metr dlouhé elektrické siločáry, které svítily modře, protože po nich tekl kladný elektrický proud, který ohříval molekuly vzduchu na teplotu, při níž vyzařovaly světlo a vyvolávaly slabé zvukové efekty.

O vánocích 1982 trénoval můj syn Petr házení cigaretových dutinek na terč, za který si zvolil monoskop na televizoru teslakolor. Když jsme si stoupli před televizor, cítili jsme, jak nám do těla pronikají elektrické siločáry, které se při pohybu přetrhly a pronikly jinde. Dutinka pomalu letěla od jihu k severu podél elektrických siločar. S maximem při zimním slunovratu v 6 hodin letěla dutinka nejprve vzhůru a pak klesla do levého dolního rohu obrazovky. V 18 hodin dutinka nejprve klesla a pak vystoupala vzhůru do pravého horního rohu obrazovky. Čtvrt roku kolem zimního slunovratu dutinka dopadala na úhlopříčku televizoru. Čtvrt roku kolem letního slunovratu letěla se stejným maximem po vlnovce proložené podél přímky a vždy dopadla na střed monoskopu. Celoročně ve 12 a ve 24 hodin a čtvrt roku kolem obou rovnodenností letěla dutinka podle zákonů balistiky na střed monoskopu.

Tím jsme prokázali, že existuje Hertzův éter, jehož proudění v závislosti na denní a roční době, tedy v závislosti na vzájemné poloze Země, Slunce a Černé Díry, ovlivňuje nebo trhá elektrické siločáry. Zároveň jsme vyvrátili důkaz, že Hertzův éter neexistuje, protože nezastavil pohyb Země, ani starší důkaz, že éter neexistuje, protože relativní pohyb Země vůči éteru neovlivnil rychlost světla.

Od roku 1978 české děti od první třídy základní školy, místo aby procvičovaly sečítání a pak násobilku, řešily úlohy množinové matematiky a místo aby procvičovaly čtení a psaní se učily gramatiku. Tím byl český jazyk obohacen o dříve neznámé pojmy dyslektik, dysgrafik, dysortografik, dyskalkulik atd.

Množinová matematika byla tehdy nám dospělým nesrozumitelná, ale dětem je vrozená. Děti tedy učitelkám vysvětlily odlišnosti množinové matematiky. Na příkladu, když děti odvozovaly vzoreček pro výpočet plochy čtverce je možno doložit, že řešení této úlohy je dětem vrozené. Stačilo ale trochu nepozornosti a některé dítě délku stran čtverce sečetlo. Máme tedy vysvětlení, proč od poloviny 19. století bylo používání množinové matematiky ve vědeckých kruzích tabu.

Syn mne tehdy přiměl, abych si zopakoval základy matematiky a fyziky a abych jednotlivé vzorečky přeložil do terminologie množinové matematiky. Tím i pro mne bylo srozumitelnější, jak byly tyto vzorečky odvozeny.

Galileovo: „A přece se točí“

Víme-li, že existuje Hertzův éter, schopný řetězení do gravitačních siločar, máme vysvětlení, že gravitační siločáry spojující Zemi se Sluncem vyvažují odstředivou sílu Země, a že obdobně gravitační siločáry spojující Zemi s Černou Dírou vyvažují odstředivou sílu celé Sluneční soustavy při oběhu kolem Černé Díry.

Je-li Země, včetně svých gravitačních siločar v relativním pohybu vůči gravitonu, je logické, že gravitační siločáry se na návětrné straně trhají a proto se na závětrné straně obnoví příslušný počet gravitačních siločar. Tento kroutící moment tedy způsobuje rotaci Země.

Gravitační siločáry se chovají podle analogie s lopatkami ventilátoru, a tedy uvádějí do pohybu anihilon ve směru k Zemi. Tento proud anihilonu podle analogie s větrem, který uvádí do pohybu loď s rotujícím válcem, uvádí Zemi do oběhu kolem Slunce. Totéž platí i o druhém proudu anihilonu uváděném do pohybu gravitačními siločárami od Černé Díry, který udržuje Sluneční soustavu v oběhu kolem Černé Díry. Obdobně působí i Měsíc a planety.

V trysce absorpční chladničky vodík i čpavek proudí, jakoby tam druhý plyn nebyl. Není tedy důvod pochybovat, že proud gravitonu ani oba proudy anihilonu si nepřekážejí. Naopak při pokusu s dutinkami dvojice proudů anihilonu buď působila na elektrické siločáry společně, nebo naopak je trhala.

Globální oteplování

Víme-li, že proud éteru je příčinou kmitavého pohybu atomů a víme-li, že éter prochází Zemí, máme vysvětlení, proč povrch Země vyzáří do vesmíru podstatně víc tepla, než přijme ze Slunce. Pokud éter vstoupí do rotující Země, je logické, že dříve než pronikne do středu Země, Země se pootočí, takže éter proudí žhavými podpovrchovými vrstvami a o kousek dál éter ze Země vystoupí. Tím éter ohřívá podpovrchové vrstvy Země a naopak máme vysvětlení, proč je jádro Země tuhé. Samozřejmě éter vystupuje přednostně tam, kde voda klade menší odpor než pevná zem.

Taková místa se nazývají magnetické anomálie. Nejznámější je Bermudský Trojúhelník. Kolega Milan Jarovský, když tam plul na plachetnici, ověřil, že tam je občas na hladině pěna, která mu nevadila, ale plyn pěny procházel stěnou lahve. Byla tam hustá mlha. Nefungoval magnetický kompas, radiové, radarové ani družicové spojení. Je logické, že éter vystupující z vody, roztočí vodu stejně, jako se roztočí voda vytékající z umyvadla. Pochopitelně nad tímto vírem je také sloupec rotujícího, vlhkého vzduchu o zvýšené teplotě – příčina vichřic a povodní v Americe a v Evropě.

Podle sovětských pramenů, pokud motor lodi nebo letadla působí proti rotaci víru, je stroj dostředivou silou vtažen do osy víru podle analogie s lístečky čaje brzděnými o dno hrnečku. Tento jev byl podrobně popsán v denním tisku v souvislosti se sestřelením jihokorejského dopravního letadla. Motory letadla působily ve směru rotace víru v tak zvaném Východoasijském Bermudském Trojúhelníku (viz mapa). Rychlost letadla se sečetla s rychlostí víru a urychlené letadlo bylo odstředivou silou vrženo hluboko do týlu sovětské protivzdušné obrany, která ho sestřelila.

Víme-li, že rotaci Země způsobuje trhání gravitačních siločar, máme vysvětlení vysoké teploty ve velkých výškách: (Thomson Hugher Education 2007)

M. Markov zaznamenal do mapy náhodné teploty ve výšce 250 km a magnetické anomálie označené písmenem a, které byly v okamžiku průletu družice aktivní a také změřil záření CO2 a NO z polární záře. (Nauka i žizň, 6/1983,Teplovaja korona Zemli.) Od doby Mezinárodního geofyzikálního roku stouply emise plynů lehčích než vzduch: CO a CH4, které v této výšce shoří, takže v oblasti polární záře již tají ledovce.

M. Markov vyvrátil námitky oponentů, že záření těchto plynů by se mělo řídit vzorečky pro přenos tepla sáláním a prokázal, že jednotlivé molekuly „skleníkových plynů“ vyzařují teplo úměrné osmé mocnině teploty povrchu Slunce. Připustíme-li, že k vyzáření tepla dojde v důsledku přetržení svazku gravitačních siločar spojujících Zemi s danou molekulou a dále se Sluncem, a že v gravitačních siločárách je akumulovaná energie molekuly, je tento poznatek logický.

Abychom pochopili proč molekula CO2 ve výšce 250 km, jejíž všechny gravitační siločáry jsou uspořádány do svazku spojujícího Zemi se Sluncem, vyzáří při přetržení tohoto svazku, energii úměrnou osmé mocnině energie akumulované ve svazku gravitačních siločar směřujícím ke Slunci, připomeňme si, jak funguje zářivka (bez luminoforu).

Jednotkové množství elektrického proudu v zářivce předá podle pana Maxwella svou hybnost a energii množině atomů těžkého kovu a ty podle pana Newtona vyzáří přijatou hybnost a vyzáří energii v rovině vektoru druhé mocniny rychlosti elektrického proudu.Jestliže trubici zářivky postříbříme, odražené světelné paprsky se vrátí zpět na své magnetické siločáry. Ty v řezu  osy trubice působí hybností světelných paprsků úměrnou druhé mocnině hybnosti přinesené elektrickým proudem. V celém prostoru zářivky nesou světelné paprsky ve směru osy hybnost úměrnou třetí mocnině. Nezapomeňme na hybnost elektrického proudu, který to vše vyvolal. Ve směru osy zářivky tedy působí ve formě světelných paprsků čtvrtá mocnina hybnosti a tedy osmá mocnina energie

Vraťme se k molekule CO2, která ve výšce nad 100 km leží na svazku gravitačních siločar spojujících Zemi se Sluncem. Ty se podle pana Galilea trhají, předávají molekule impuls a molekula vyzáří světelné paprsky, které nesou hybnost, podle kinetické teorie tepla odpovídající teplotě zářících molekul, zaznamenané na výše uvedených grafech. V místě magnetických anomálií proudí podél těchto gravitačních siločar éter s vyšší intenzitou, svazek gravitačních siločar od Země k molekule CO2 se přetrhne najednou a molekula CO2 vyzáří světelné paprsky, které nesou vyšší hybnost a nesou energii akumulovanou ve svazku gravitačních siločar směřujícím ke Slunci, tedy energii úměrnou osmé mocnině teploty Slunce.

V celosvětovém měřítku uniká ze skládek odpadů metan a kysličník uhelnatý z aut, a elektráren, plynovgých pecí atd. NO je plyn stejně těžký jako vzduch a nemá kam utéct. Co se nahoře stane s kysličníkem uhličitým nevím. Je to sice plyn těžší než vzduch, ale tam je teploučko a asi se mu dolů nechce.

Newtonovo jablko

I. Newton znal kinetickou teorii tepla, podle níž si kmitající atomy při srážkách vyměňují hybnost a kinetickou energii. Znal vektorový počet. Vypočetl gravitační konstantu. K řešení matematických úloh používal množinovou matematiku.

Na padajícím jablku předvedl, jak se účinkem gravitačního zrychlení mění polohová energie na kinetickou.

Předvedl, že jablko přinese na desku stolu součin hmoty a rychlosti, tedy hybnost a zvukový efekt nám připomněl, že hybnost se přeměnila na impuls, tedy silové působení během okamžiku dopadu. Impuls rozkmitá desku stolu a vzniklá vlna se přičítá k tepelnému pohybu molekul jako teplotní spád.

Vektor rychlosti je neodlučitelný od vektoru druhé mocniny rychlosti. Součin hmoty a druhé mocniny rychlosti jablka podle analogie s hybností a impulsem rozdělil I. Newton na součet přinesené kinetické energie + vykonané práce, kterou odnesla v rovině vektoru druhé mocniny rychlosti jablka vlna a přeměnila vykonanou práci na teplo.

I. Newton si byl vědom nedokonalosti množinové matematiky. Aby nikdo z nepozornosti nebo ze zlé vůle nevysvětloval rovnici E = mc2 jinak než jako součet přinesené energie plus stejně velké vykonané práce, předvedl, že na diagramu padajícího jablka je zobrazena kvadratura, tedy integrál, jehož řešením je vzoreček pro kinetickou energii E = ½ mc2. Obdobně podal návod jak na diagramech odvodit další integrály a tím položil základy moderní matematiky. Do Leibnitzovy smrti vedl spor o autorství integrálního počtu.

První Maxwellova rovnice

Zakladatel elektrodynamiky J. C. Maxwell zobrazil trojici rovnic na diagramu tvořeném baterií, galvanoměrem, odporem a kondenzátorem, k němuž je připojen vypínač:

První maxwellova rovnice zobrazuje na tomto diagramu přenos energie:

Levá strana rovnice sděluje, že máme hledat práci [J], kterou vykoná jednotka magnetického množství Hs v jednotlivých dílech dráhy ds [rad] oběhem po uzavřené dráze 2p [rad] zobrazené na diagramu.

Rovnice má řešení s podmínkou, že rychlost nositele energie c [rad/s] ve jmenovateli není rovna nule. Tím J. C. Maxwell prokázal, že kromě Ampérova kladného proudu +i [A] po dráze +p na elektrických siločárách, musí elektrickým obvodem téci také dříve neznámý záporný proud -i [A] po dráze -p na magnetických siločárách, aniž by si tyto proudy překážely. Naopak oba proudy vyvažují svůj náboj, takže drát se navenek chová jako elektricky neutrální.

Druhý člen pravé strany vyjadřuje posuvný tok energie a musí být roven nule. Přenášenou energii můžeme vytknout před zlomek. Pak tedy přenos energie máme hledat v místě a čase, kde derivace dráhy podle času je rovna nule. Jinými slovy přenos energie máme hledat v místě a čase maximální změny úhlové rychlosti nositele energie, kde od dílku dráhy +ds [rad] odečítáme dílek dráhy –ds [rad].

V prvním členu pravé strany máme krátit dráhu nositele energie 2p [rad] proti rychlosti nositele energie c [rad/s] ve jmenovateli. Výsledek krácení, kterýkoliv bezrozměrný jednotkový díl dráhy, by nás v souladu s moderní matematikou neměl zajímat, protože neovlivní číselnou hodnotu výpočtu. Pan Maxwell odvodil svoje rovnice pomocí množinové matematiky. Na diagramu vidíme jednotková bezrozměrná přirozená čísla vyjadřující díly dráhy, pro které platí podmínka druhého členu pravé strany: celou délku obvodu, cívku galvanoměru, odpor a kondenzátor. Nebo si můžeme vybrat podstatně menší díl dráhy nositele energie: část oběžné dráhy elektronu kolem odporu, která není dále propojená ke kladnému pólu baterie a proto z ní elektron vypadne a přitáhne si z elektrické siločáry pozitron. Protože od dráhy +p respektive součtu jejích dílů se odečítá dráha -p, případně její díly, je první člen pravé strany v souladu s pravidly integrálního počtu roven nule.

V prvním členu pravé strany také máme krátit proud energie i [C/s], [A], [W] proti rychlosti nositele energie c [rad/s] ve jmenovateli. Výsledkem krácení je tedy energie odevzdaná v jednotlivých dílech dráhy, respektive jejich součet pro celý elektrický obvod. Tato jednotková přirozená čísla přepočítáme koeficientem do obvyklé měrové soustavy. Výsledkem krácení je také jednotkový bezrozměrný díl času: od zapnutí do vypnutí vypínače nebo druhý díl času od vypnutí vypínače do nabití kondenzátoru. Nebo si můžeme zvolit menší díl času, během kterého elektron vypadne z oběžné dráhy kolem molekuly a pozitron vypadne z elektrické siločáry.

J. C. Maxwell prokázal, že v odporu vznikne sloučenina elektronu s pozitronem, která v rovině vektoru druhé mocniny těchto protichůdných rychlostí předá slučovací energii sousední molekule.

Druhá dvojka v čitateli prvního členu pravé strany rovnice sděluje, že slučovací energii elektronu s pozitronem přijala molekula ve formě zvýšení rychlosti svého kmitavého pohybu a další přenos energie se v souladu s kinetickou teorií tepla řídí stejnou rovnicí.

Model elektronu a pozitronu

Pokud by se někde vyskytla záporná nebo kladná Fermiho částice, která svým nábojem přímo působí do okruhu 1 Fermi, přitahuje si z okolního prostoru elektricky polární anihilon tak dlouho, dokud celý kulový prostor o poloměru jednoho Fermi nebude zaplněn gravitonem. Nazvěme tuto kuličku elektron, ve druhém případě pozitron. Na povrchu pak budou gravitony o stejné polaritě, jako středová Fermiho částice. Každý graviton na jejím povrchu pak bude základem řetězce gravitonů. Jakmile se řetězce elektronu a pozitronu setkají, všechny se propojí za vzniku anihilonu. Na obou pólech anihilonu pak zůstane po jednom řetězci gravitonů, takže anihilon je elektricky polární.

Po seřazení anihilonů do řetězce elektrické siločáry, pak část těchto řetězců, propojuje elektrickou siločáru ke kladně nabitému tělesu a část řetězců si předává pozitrony, tedy zajišťuje vedení elektrického proudu.

Struktura magnetické a gravitační siločáry

V magnetické siločáře spolu anihilony sousedí stejnými póly a jejich odpudivé sily vyvažuje řetězec gravitonů vycházející z atomového jádra, procházející mezi sousedními anihilony k elektronu, a přitahuje, tedy udržuje v pohybu, elektron podél magnetické siločáry. Jakmile elektron projde tímto bodem, řetězec gravitonů se přetrhne a obnoví se o půl periody později, aby znovu udržoval elektron v pohybu. Pak tedy do daného článku magnetické siločáry působí půl periody jen kladný náboj. Elektron nese energii a hybnost. Při obnovení spoje od atomového jádra o půl periody později elektron působí do daného článku impulsem, který přinesl příslušný díl záporného náboje.

Proto z každého článku magnetické siločáry ústí párový řetězec gravitonů, po němž je formou vlny přenášen nejprve díl kladného náboje a o půl periody později díl záporného náboje. Tato dvojice gravitonových řetězců musí být v určité vzdálenosti propojena anihilonem, odkud se tato gravitační vlna odrazí a vrátí střídavě kladnou a pak zápornou energii pro obnovení spoje od protonu k elektronu. Nazvěme tento párový řetězec gravitační siločára. Od místa odrazu pokračuje podle principu akce a reakce ideálně vratná gravitační vlna po gravitační siločáře do místa křížení s gravitační siločárou jiné molekuly a dále celým prostorem, spletí gravitačních siločar.

Každá molekula tedy formou svých gravitačních vln přenáší do prostoru velké množství informací po gravitačních siločárách, náležejících oběžným dráhám elektronů kolem molekuly.

Totéž platí o jakékoliv molekule a atomu, například o dílu DRNK buněčného jádra. Gravitační vlna je ideálně vratný děj. Pokud buňka má hlad, její gravitační vlny jsou naladěné na gravitační vlny cukru asi jako rozhlasový vysílač a přijímač. Z magnetické siločáry pro nedostatek místa může vystupovat gravitační siločára rozštěpená, tedy v jednom směru jsou přenášeny kladné pulzy a ve druhém směru záporné pulzy. Tím si tedy může DRNK buněčného jádra do prostoru buňky přitáhnout na principu elektroforézy elektricky polární molekulu cukru. Pak molekulu cukru na principu elektrického výboje rozštěpí pro získání energie a následně vypudí odpadní produkty. V jiném případě umí na principu elektrolyzy rozložit sůl, anion dopravit do žaludku a kation do střev.

Světelný paprsek

Podle obvyklého výkladu účinkem tepelného pohybu přeskočí elektron na záložní oběžnou dráhu. U elektronu na oběžné dráze můžeme identifikovat jednak jeho hybnost, tedy součin hmoty elektronu a rychlosti světla. Tu odnese elektron při přeskoku na náhradní oběžnou dráhu. Jednak hybnost svazku gravitonových řetězců, udržujících elektron v pohybu. Tu přijme při jejich depolarizaci jako impuls úlomek magnetické siločáry, tedy světelný paprsek. Hybnost světelného paprsku můžeme identifikovat jako frekvenci srážek s anihilony z okolí, které přijme do svého řetězce, tedy jako vlnovou délku dané spektrální čáry. Impuls těchto srážek se vrací při depolarizaci anihilonů na opačném konci světelného paprsku. Gravitační siločáry nesené světelným paprskem, původně náležející oběžné dráze elektronu se postupně zakotvují do gravitačních siločar okolní hmoty a při dopadu na cíl odevzdají kinetickou energii světelného paprsku. To vysvětluje polarizaci, odraz a lom světla, ohyb světla kolem hvězd atd.

Synchrotronové záření

A. Skrinskij a G. Kulipanov: Sinchrotronnoje izlučenije …, Nauka i žizň 8/1983, p. 45, publikovali informaci, podle níž relativistické elektrony nebo pozitrony, po dopadu na magnetické siločáry, vyvolají vznik polychromatického světla. Tím prakticky prokázali, že v souladu s předchozím textem je magnetická siločára totožná s magnetickou siločárou tvořící oběžnou dráhu elektronu. Zároveň to vysvětluje, že relativistická částice přijímá při urychlování v elektronce, televizní obrazovce nebo v synchrotronu kvantum energie tak, že se při srážce anihilon zorientuje, urychlí a připojí do svého řetězce a že tento dlouhý řetězec se po dopadu na magnetickou siločáru rozlomí. Každý z úlomků nese díl kinetické energie relativistického elektronu a při srážce s magnetickou siločárou vyvolá vznik dalšího světelného paprsku. Proto je toto synchrotronové záření polychromatické.

Neutron

M. Kumachov: Luči rožděnnyje v kristalle, Nauka i žizň 11/1983, p. 26, publikoval informaci, že relativistický pozitron urychlený na vysokou energii vyvolá při průchodu „kanálem“ zorientovaného polovodiče vznik tvrdého rentgenového záření, monochromatického polarizovaného světla, a také vznik neutronu, respektive proudu neutronů. Podle jiných autorů by se měl relativistický pozitron v „kanále“ rozplynout. M. Kumachov nesdělil, čím způsobil, že vznikl neutron. Lze usuzovat, že během reakce pozitronu, na čele řetězce relativistického pozitronu, s elektronem, kdy vzniká světelný paprsek odnášející energii relativistického pozitronu se na okamžik blokuje průchod zbytku řetězce kanálem.  Při tom se dlouhý řetězec přinesený pozitronem, v úzkém kanále nemůže rozlámat a proto se řetězec anihilonu, na jehož počátku je záporný pól a na konci kladný pól, sroluje do elektricky neutrální, polární kuličky – neutronu, obalené řetězci gravitonů.

Struktura atomového jádra

Pak tedy elektricky polární neutron v atomovém jádru svým záporným pólem odděluje protony, s nimiž je propojen zápornými řetězci gravitonů a kladnými řetězci gravitonů přenáší elektrické účinky atomového jádra na svoji magnetickou siločáru a dále do gravitačních siločar náležejících této magnetické siločáře, kam jsou přenášeny i energetické pulzy od sousedních protonů. To je tedy náhradní magnetická siločára pro případ přeskoku elektronu.

U uranu jsou některé neutrony navíc, než odpovídá potřebě vyvažovat náboje protonů. V atomovém reaktoru se uvolní nadbytečný, nedostatečně uchycený neutron ve stavu zrodu. Na povrchu neutronu čnějí z jednotlivých anihilonů řetězce gravitonů, které dovedou dálkově vytrhnout z atomového jádra další neutrony. (Pravděpodobnost nárazu neutronu do atomového jádra je zanedbatelně malá.)

V atomové bombě neutron získá velkou kinetickou energii a proto neutronové záření je nebezpečné.

V neutronové bombě se neutrony odrazí od beryliového zrcadla, znovu projdou centrem výbuchu, kde získají přírůstek energie a jejich proud je zrcadlem nasměrován, obvykle k zemi. Nesou vysokou kinetickou energii. Je tedy logické, že jako neutrální částice mohou volně pronikat zemí a způsobit škody vojákům v hlubokých podzemních krytech. To je obdobný mechanizmus, jaký jsem viděl u modelu plasmy, tedy hořících částic obalených „mezní“ vrstvou žhavého plynu, kterým částice uhlí uhýbaly, aniž částice „plasmy“ ztratily energii.

Homeopatické léky a nanobakterie

Víme, že při mletí se trhají gravitační siločáry. Pokud při výrobě homeopatických léků dochází k tak jemnému mletí, že dochází k trhání gravitačních siločar jednotlivých molekul cukru, je možno akceptovat praktickou zkušenost, že molekula léku ztratí uspořádání oběžných drah elektronů kolem molekul, tedy identifikační znaky cukru, ale že nese identifikační znaky účinné látky. Tím dálkově iniciuje nemocné buňky k obraně na principu elektroforézy, elektolyzy a elektrického výboje.

Jaroslav Petr informoval v časopise 21. století, únor 2008 str. 32. že O. Kajander objevil dříve neznámé patogenní organizmy - nanobakterie, které způsobují řadu velmi závažných nemocí.

Objevil jsem léčbu těchto nemocí trojicí homeopatických léků, z nichž jeden destabilizuje vazbu nanobakterie na její schránku, druhý schránku rozpustí a třetí zabije nanobakterie bez schránky. Třetí lék jsem zvolil 30CH.Ten přijal při mletí vysokou energii, která formou ideálně vratných vln pulzuje prostorem. Tím stimuluje například ledvinu, aby rozdrtila kámen na jemný prášek.

Trojice homeopatických léků, mi úspěšně stabilizovala krevní tak, Vyléčila mi šedý zákal očí. Vyléčila mi paradentózu. Vyléčila mi bolesti páteře, kloubů, svalů, šlach, povrchu kostí a další příznaky nemocí způsobených nanobakteriemi